Jídlo! Část první

Jaký máte vztah k jídlu? Já si prošla všemožnými fázemi. Ale o tom až za chvilku. Začnu pěkně od začátku.

Od malička jsem byla milovnicí jídla. Všeho jídla. Zároveň jsem vnímala že mívám vegetariánské období, povětšinou v létě, kdy se od rána do večera cpu jen chlebem se sýrem a velkým množstvím ovoce a zeleniny. Více méně to byl nevědomí stav, který jsem si zvědomila až v pozdějším věku.

Můj táta byl člověk, který si přes jídlo a práci s ním vyléčil spoustu nemocí. 4 roky byli moji rodiče vegetariány. Doma vařili jen vege jídla, ale když jsem jeli k babičce, jedli jsme s bráchou normálně maso. Pro nás to v té době bylo utrpení. Dnes když znám souvislosti, tátu chápu.

Krom jídla znal táta základy Čínské medicíny a tak nám při nemoci místo prášků mačkal body na chodidlech, dělal nám zábaly a u mě ještě spustil pránické léčení (což jsem pochopila až nedávno) když mi při šílených bolestech břicha a neustálém zvracení řekl: "když se nadechuješ představuj si jak do tebe nosem proudí žluté světlo. Když vydechuješ, představuj si jak z tebe odchází světlo černé". Mě to šlo hned. Vizualizace zabrala a já se do pěti minut zabořila do hlubokého, měkoučkého, osvěžujícího spánku. Bylo mi asi pět, šest let, ale dodnes si přínos a kvalitu toho spánku dokážu vybavit.

V dospívání pokračoval můj rytmus sezonního vegetariánství ale zároveň se začali projevovat šílené touhy po "zakázaném" jídle. Sladkosti, brambůrky ... Doma k tomu moc přístup nebyl a tak jsem se tím cpala při každé příležitosti kdy to jen šlo. A to neřízeně! Což se samozřejmě začalo projevovat na mém těla, náladách, stavu bytí. Navrch doma příliš pohody nebylo a tak jak jsem si nemoc uměla vyléčit, tak jsem si ji dokázala i přivolat. Přesně si pamatuji jakým způsobem a jak rychle to začalo fungovat. Výsledek? Autoimunitní zánět štítné žlázy. Tři měsíce hospitalizace. Léky na žlázu i srdce které bylo pozdní diagnózou zatížené. V té době jsem trpěla hyperfunkcí.

Po třech měsících jsem z nemocnice odešla s deseti kily navíc. Nešťastná. S informací že nebudu moct mít děti. Ale o tom třeba jindy.

Tátovo nadšení pro čínskou medicínu opět zabralo a já díky ní byla do dvou let zdravá. Vztah k jídlu ale pořád chaotický.

V osmnácti letech jsem odletěla na Nový Zéland a po rozchodu s přítelem jsem se poprvé setkala sama se sebou. Byla jsem na druhém konci planety, sama. Bez rodičů, přátel, přítele. A bylo to to nejlepší co se mi mohlo stát. Začala jsem se zajímat o to, jak se cítím. Proč a co jím. Jaký pohyb mi dělá dobře. A za pár měsíců jsem zhubla víc, než jsem si sama dokázala představit. Přišlo období kdy mi bylo dobře. Cítila jsem se krásná, hodnotná.

A jak jistě mnozí z vám tuší, kyvadlo se zhouplo na druhou stranu a já začala trpět poruchami příjmu potravy. Svou sebe-hodnotu, sebe-vědomí jsem úzce s pjala s tím, jak vypadám. S každým kilem navíc přišla panika, že nebudu tak milovaná jako když jsem hubená. A tak jsem bud nejedla a když už jsem jedla, tak jsem to vyzvracela. Úplné vyléčení přišlo když mě máma nachytala na záchodě jak zvracím. Zeptala se mě jestli mě má někam odvézt a nechat zavřít. Já řekla že ne, že to zvládnu sama. A pokud to nepůjde, ať mě klidně někam zavře. Zvládla jsem to. Bylo to hrozně těžký ale už nikdy jsem pak záměrně nezvracela. Schopnost jídlo si bez výčitek užít, tedy tu mentální stránku jedení, mi trvalo uzdravil ještě dlouho. V přímé úměrnosti na ukládání vlastní hodnoty do svého vzhledu.